Twins poleva 6.

Toma vyrušilo od jeho proslovu o tom, co si myslí a na co snad asi přišel, drnčící mobil v kapse s nelibým kvákáním žab, jež oznamovalo příchod SMS. Protočí oči. Kurva, proč teď mě někdo musí otravovat? Ještě k tomu to kvákání těch hnusnejch slizkejch ropuch. Brzo ten křáp rozšlapu…

„A co?“ vyzvídá nedočkavě malinkatý lhář a nervózně si okusuje nehet od malíčku. Je nesmírně zvědavý na to, co mu brácha řekne. Co když na to přišel? Já se tak strašně bojíím, já se bojím i sebe. A jak mám vědět co si myslí, když to pomalu nevím o sobě?

„Počkej,“ odpoví stroze Tom a čte si přišlou SMSku. Vyvalí oči z důlků při zjištění adresáta. Proč ho otravuje? Už  je dávno konec. Jak si dovoluje ještě rejpat? To přehnala, ať mi už dá konečně pokoj. Kdo jí zase dal číslo? Je prostě konec, já jí nesnáším. Ještě si bude otvírat hubu na Billa. Konec holčičko!

„Nenavážej se do bráchy pořád. Není u tebe žádnej ubožák a holčička. A dej mi pokoj, nechci tě už vidět! Nepiš mi, neotravuj!“ zprávu odeslal na číslo adresovaného člověka.

„Co je, Tomi?“ starostlivě kvíkne slabým a opatrným hláskem Bill. Tom k němu zvedne oči, mobil zastrčí zpátky do kapsy hned potom, co vypne zvuky. Bráška z něj nespouští oči a jen netrpělivě čeká. Nervozitou se mu zrychlil dech a má pocit, že by měl každou chvilku omdlít. „Tak co?“ vyjekne beznadějně Bill a sesune se zády po židli. Ruce svěsí podél těla a připadá si v koncích. Nemá z čeho, ale ta nejistota, která ho sžírá za živa ho deptá. Nenávidí nejistotu. Vždy si byl jistý vším co dělá, svými činy a teď? Není schopný se nad sebou normálně zamyslet bez toho, aby si neřekl, že je blázen. Copak nenajde jeden jediný důvod toho všeho? Ani neví, jak mu to přišlo na mysl, ale musel to udělat. Musel začít předstírat to divadélko s kostí v krku. Připadalo mu to nehorázně směšný a ubohý, ale on je spontánní člověk a to co ho napadne, to okamžitě dělá. Bez mysli na následky.

Tom si k němu dřepne a židli odsune dál. Vezme jej za ruku a pevně ji stiskne ve své horké dlani. Bill nechápe jeho chování. Měl by mu spíše vynadat, že si z něj dělá blázny pro své potřeby ho mít u sebe. Ale proč ho potřebuje mít u sebe, když ho má pořád? Celý den. Skoro 24 hodin, ve dne i v noci.  Něco mu přestalo stačit. Ale co to jen je, co ještě víc chce?

„Bille, já…já vím, že…“

„Zlatíčko, Billi, už jsme tady,“ přicupitá vystrašeně Simone a podává pinzetu Tomovi. Ten se nechápavě podívá s tisíce otazníky v očích a zakroutí hlavou. Ne, tohle nebude dělat. To naprosto odmítá. Nebude se mu hrabat v krku nějakým železem. Prostě ne. A navíc mu to zase nestihl říct. Copak ho vždycky něco musí vyrušit? Nemá právo říct svůj názor. Asi na to není ten správný čas. Třeba by neřekl to co opravdu chce říct. Bylo by to zkreslené a neřekl by všechno.

„Mami, to nemyslíš vážně,“ vstane z dřepu a zaťuká si na čelo. Okamžitě mu přiletí zezadu pohlavek od Gorgona. „Co to ukazuješ na mámu, co?“ „Nic, jen se nebudu Billovi hrabat v krku nějakou blbou a hnusnou pinzetou,“ znovu si ťukne do čela a usměje se na brášku. Ten se jen nesměle uculuje  a skousává si spodní ret. Vypadá to rajcovně.  Bleskne dredíkovi v hlavě. „a navíc jste to vyhrabali kde? Fuj, budou tam chluby zz tvého oboží určitě!“ ukáže prstem na Simone, jako nějaký školáček, který žaluje na svého kamaráda. Cítí odstrčení o kousek od bráchy.

„Co je zase?“

„Nic, jdu se mu tam podívat,“ Gordon rozsvítí ruční baterku, kterou několik minut hledal i v garáži a u které se skoro pohádal se svou ženou. Bill okamžitě vystartuje ze židle a čapne Toma ze zadu okolo ramen. Pořád mlčí a nepromluvil ani slovo. Tom se s úsměvem ohlédl dozadu a našpulil pusu. To snad chce, aby mu dal polibek?  Billovi dvě čokoládky přistanou na těch naběhlých rtech a začne ho mrazit po celém těle. Nemůže spustit pohled z té pusinky. Ona se přímo nabízí k letmému dotyku. Já tě chci líbat, Tomi.

Tom z něj cítí teplo, co sálá z jeho těla. On se ale třese. Pokaždé, kdy se k sobě přiblíží. Není mu to snad také příjemný a nebo…?

Nenašpuluj tu pusu nebo se neovládnu. Och, já řekl, že tě chci… Jsem uchyl asi. Auu, koušu si mojí poraněnou pusu. Bolí mě to ještě. Proč na nás musejí čumet? Já chci být s Tomem sám konečně.

Že by jsme se dočkali? Bill si už připustil své myšlenky a touhy?

„Tome, Bille, přestaňte dělat blbosti, není to sranda.“ Máchá vztekle rukama jejich mamka. Asi si myslí, že tohle všechno co spatřily její oči je zase jedna z kravinek, co provádějí. Ale to nebylo schválně. Bylo to přirozené chování. Roztěkané, smyslné, něžné a…

„Ale mami on…“ Tom se odmlčí a cítí, jako by měl v krku kus lepkavé hmoty, co mu bránila vydat ze sebe sebemenší zvuk. Billovi neposedné ručky se přesunuly z Tomových ramen na jeho boky a pevně se tiskl celým svým tělem k němu a vystrašeně shlížel za bezpečím zad brášky na mamku s Gordonem.

Ty vole, on se mačká svým frantou na můj zadek. Já ho zabiju. Ještě mě ochmatává. Já… já nemůžu. Chce se mi vzdychnout vzrušením, který mi připadá nepochopitelný. Z bráchy? Z tohohle člověka? Néé… ale je to tak. Bože…

„Co mami?“ „Já už tam žádnou kost nemám,“ vyhrkne ze sebe Bill, ale znělo to, jako kdyby to říkal jen do vzduchu. Někam do prázdna. On vlastně skoro nevnímal. Jen se soustředil na to, že je v blízkosti svého milovaného dvojčátka a bylo mu jedno co dělá. Ať rukama nebo co říká. Jeho plán vyšel a on si ho jednoduše užívá. Řeči těla nechává volný průběh.

„Jakto? Tome, tys mu to vyndal?“ táže se jich Gordon a  baterku zhasnul. S ublíženým výrazem a zklamáním ji hodí na stůl. Těšil se na nějakou akčnější věc o nudných svátcích. Zní to velice divně, ale on byl svým způsobem rád, že se štědrovečerní večeře zvrtla v nečekané obrátky.

Tom začal vysvětlovat vše co se dělo, vymýšlel si báchorky o tom, jak se mu snažil dostat prstem až bůh ví kam. Přeháněl a vyžíval se v tom. Dostavilo se mu chvály od obou rodičů. Bill to ovšem nevnímal. Cítil, že Tomovi přestala jejich blízkost být asi příjemná a vzdálil se od něj. Sedl si opět na židli a přehraboval se v myšlenkách. Měl v nich bordel, jako má ve svém pokojíčku. 6ádná věc nepatřila do toho šuplíku, kam by měla. Vyčítal si všechno co teď udělal.

Nemůžu slintat po bráchovi, už jsem si to jednou řekl. Jsem ubohej, nadržene,j bez lásky. Nemám nikoho a namlouvám si, že něco cítím k němu… Jenže proč bych cítil takový divný pocity v břiše? Někde jsem četl, že když je člověk zamilovaný, lítá mu hejno motýlků někde tam právě. A já je cítím až moc poslední dobou, nikdy jsem o neměl. A nemám hejno, já mám snad stádo motýlů s kopytama…

…

Co to má znamenat? Tohle mám nosit? Mě se to hrozně líbí, ale… Billovi se nahrnula do tváří krev a ne jen do tváří. On si to uvědomil velice dobře kam, ale stydí se. Nesmí si toho všimnout, obzvlášť ne on. Ne on, který za to může. Nemá mu dávat takovéto dárky. Ještě k tomu před rodinou.

„Tak co, vole? Hustý ne?“ zamachruje Tom a pohodí svým culíkem na hlavě. Snaží se snad o svůdný pohyb? Hmm, možná ano. Jenže pořád je tak… prostě mu nic nedochází. Ne tak, aby to už začal vnímat vážně. To snad bude do nekonečna?

„Tomi, je to…heeh,“ očima vrtá do koberce díru desítky kilometrů hlubokou, jako by vrtal naftové vrty.