„Toho kapra jíst budeš!“ kydne si Bill na svůj talíř bramborový salát a přísně shlíží k Tomovi. „Nebudu, co mi rozkazuješ,“ Tom se sehne pro kuřecí řízek „budu si jíst, co chci já!“
„To teda ne! Jsou vánoce, tak si laskavě vem aspoň k tomu tu rybu!“ ječí rozčíleně Bill. Vždycky dodržuje tradice a může ho naštvat to, že brácha nikdy nechce kapra. Podle něj by se to mělo jíst povinně. Rád mu rozkazuje a obzvlášť, když se Tom vzpírá.
„Říkám, že to žrát nebudu!“ kecne si Tom naštvaně na židli a čeká na ostatní. „Seš idiot.“ Sedne si mladší z dvojčat také a dívá se do svého talíře.
„Kluci přestaňte, musíte se pořád štěkat i o Vánocích?“ napomene je Simone a společně Gordonem zasedá ke stolu. Všichni se pustí do jídla a jsou ticho. U Kaulitzů se při rybě nemluví.
Bill se chtěl ještě nalíčit, aby vypadal svátečně, ale nebyl čas. Všechno bylo ve spěchu. Zůstal „jen“ v džínech a obyčejném tričku. Proto je také nervní, roztěkaný a protivný. Všichni se snaží chovat, jak nejlíp to jde, jen Billovi to je jedno. Chtěl být hezký, i když neměl pro koho. Vlastně ano, kvůli sobě a kvůli Tomovi. Tomovi? Ne, proč kvůli němu. Zná mě od vždycky a není na mě zvědavěj. Proč by taky byl… Přesně toto si Bill říkal. Ani si v tu chvíli si neuvědomil, že na něj myslí. Před chvilkou si jej v koupelně chtěl vyhnat z hlavy, ale už zase se mu pletou do mysli myšlenky na Toma.
Kluci sedí naproti sobě, hází po sobě hněvem propalující pohledy. Bill si ukrojí kousek kapra a začne ho pojídat. Tom si spokojně papá řízeček a kroutí nad bráchou hlavou.
Pako, fakt ho nechápu. Je divnej. Si budu jíst co chci, taky mu nerozkazuju…
„Eeeh,“ vytřeští Bill oči. Nikdo ho ovšem zrovna nesleduje a on zakašle, aby se na něj podívali. Tom k němu zvedne oči a vidí jeho vyvalená kukadla. „Co je?“ zeptá se otráveně a strčí si další sousto do pusy. Bill pořád kašle a je vytřeštěný. Odsune se od stolu a rozhlíží se po nějakém pítí. Rodiče na něj pohlédnou a Simone se vyděsí: „Bille, co se děje?“ vstane od stolu a jde rychle k němu.
„Já-já..mám..kost!“ ukazuje si vyplašeně a zbrkle na krk a jedním očkem sleduje Toma. Ten nic nedělá. Není vystrašený a ani nemá o něj strach. Čím to asi je?
„Chceš napít? Nebo..já..já..Gordone, dělej něco!“ vyjede matka podrážděně se strachem v hlase.
„Vyndáme mu to, jestli to má na kraji..nebo pojedem na pohotovost!“ řekne a vstává od stolu.
„Néé!“ zakřičí Bill, jakoby mu nic nebylo. Zrakem přelítne k Tomovi a dostane vztek… začne znovu kašlat.
„Bille, nemluv radši.“ Hladí ho mamka po vlasech a netrpělivě čeká na Gorgona, až přijde s pinzetou.
Tom přestal mít hlad a i chuť, znuděně a otráveně odsune talíř od sebe a spokojeně si odfoukne. Kouká upřeně na Billa,který dělá hrozné zvuky a kašle na celou místnost. Proč je tak v klidu? On to ví.
„Tome, neseď tak a pojď sem,“ okřikla jej Simone „hlídej ho, jdu za Gordonem, trvá mu to nějak dlouho.“ Tom líně vstane a sedne si k bráškovi. Sedí přímo před ním na židli a mlčí.
„Co koukáš, nevidíš, že se dusim?“ vyčítavě na něj shlíží.
„Jakto, že mluvíš, když se dusíš..bráško buď ticho prosím tě..“ ledově klidně prohlásí Tom a musí si dát ruku před pusu. Cukají mu koutky.
To je takovej debil.. bože, jak on mi leze na nervy… Říká si Bill.
„Já nejsem debil,“ jen tak mimochodem podotkne Tom. Často pozná, co si jeho dvojčátko myslí. „ale ty mi neodpovídej, dusíš se přece.“ Už to nevydržel a musel se zasmát. Bill na něj nechápavě kouká a pořád ho propaluje vyčítavým pohledem.
To už o něj nemá Tom ani strach? Nezajímá ho, jak mu je?
Billovi začínají vlhnout oči pod maličkým proudem slz, které se snaží zakrýt tím, že si neustále kašle do dlaní a při tom si své oči nenápadně otírá. Je mu to nehorázně líto. Pociťuje, jakoby měl v sobě tunu kamenů a každým Tomovým činem přibude další balvan.
„Heleď, tady sněs kousek toho chleba a tady máš pítí, jo?“ klekne si k němu Tom a drží ho okolo ramen. Bill už nedokázal zakrývat slzy a dívá sena usmívajícího se Toma. Vděčným pohledem. Takovým, jakoby se díval na nejkrásnější obrázek, který měl ale své chybičky a jemu ubližovaly.
„No tak nedívej se na mě takhle, Billi,“ vrazí mu kousek chleba do pusinky a palcem mu jemně setře slzičky pod okem. Bill vypadá, jako nejnešťastnější a zároveň nejšťastnější tvoreček na světe. Tělem se mu rozlévá teplo, je mu tak krásně, když je Tom u něj.
Je tak roztomilej, ale pitomej! Myslí si asi, že to nepoznám.
Tom je zasněný a pořád dokolečka mu stírá slzy, které už tam dávno nejsou. Pořád jemně drajdí pod Billovým okem. Je to už, jako nějaký tik. Z myšlenek ho vyruší sám Bill, který si odkašlal a začal znechuceně přežvykovat kousek chleba.
V celé místnosti je ohromné ticho, jen z koupelny, ze zdola, je slyšet šramocení a pokřikování rodičů na sebe. Celá vánoční atmosféra pomizela. Ale byla vůbec nějaká? A kdo ji pokazil? Může za to vůbec někdo? Tom si utře rukávem nos, asi dostává rýmu, a popotáhne.
Byl sedí, jako hromádka neštěstí se svěšenými rameny a zírá tupě do země.
„Přede mnou nic nemusíš hrát, Bille,“ vstává z kolen velký dredíček a bere do ruky sklenici s vodou a sedá si znova naproti Billovi. Bill sebou škubl, jakoby dostal ránu elektrickým šokem a vyplašeně se strachem v očích hleděl za Toma. Neodvážil se mu podívat do očí. On snad ví, že ho… co já ho? Bille, mlč! Nekecej blbosti, nevíš co říkáš… Co ví? Co na mě vidí?
A má vůbec co vidět?Ano, má. Hodně toho má vidět. A Tom už některé věci pozoruje dosti hodně. Ale není si jistý vším. Ani sebou si ještě není jistý. Možná v hlouby duše… kdo ví…
Tom jej se zájmem pozoruje. Bill spolkl těžce sousto a dumající Tom mu podává sklenici. Billa pálí nehorázně v krku. Nachladil se ráno venku, jak seděl na rozmáčené silnici. Odpoledne stál přes půl hodiny na balkóně…
„Já vím, že žádnou kost v krku nemáš…“
Bill vyprskne vodu z úst a ta se rozprostře na Tomově tváři. Už zase ho něčím pocákal nebo polil. Bill se vyděsil. Nechce, aby mu zase nadával. Ale Tomovi to teď nevadilo. Usmál se a pobaveně i otíral obličej rukávem, do kterého si před chvilkou otíral nos.
„Jak to víš? Teda…nevíš…nebo já… Já tam mám kost, ale už…“ žbrblá nesmyslně a koktavě. Vypadá tak přirozeně a obyčejně. Tak nevinně a čistě. Když není nalíčený, je pro Toma ohromně roztomilý a jemný. Ty rysy a pleť, jsou tak podobné Tomovi.
Tom jej nenechá domluvit. „Dělal jsi to schválně, abych byl u tebe,“ Bill po něm hodí vražedný pohled.
„Nekoukej tak, sám víš, že mám pravdu. Chtěl jsi být blízko mě a…“
