Saki: Hala je vyprodaná, 12.000 lidí.
Tom: 12.000
Bill: 12.000
Bill: Musím říct, že jsem před show skutečně nervózní. Neuvěřitelně nervózní.
Tom: Já začínám hrát první. Vidím všechny ty lidi, tisíckrát kontroluji svou kytaru, aby si byl jistý, že funguje a potom se mi začnou třést nohy. Je to totálně bláznivé. Ale jak začnu hrát, led se prolomí a je to v pohodě.
Bill: Často mívám husí kůži. Jdu na podium později, ale už vnímám křik fanoušků, všechno vzrušení a světla. Je to neuvěřitelné.
Georg: Když stojíš na podiu, je to nějakým způsobem nepopsatelné. Je to jiný svět. Koncentruješ se a prostě jdeš na to. Prostě hraješ. Čtu pár plakátů, ale jsem tak naplněný adrenalinem. Je to jako záplava euforie. Je to totálně bláznivé.
Gustav: Nevím… když jsem na podiu, tak jsem jen člověk. Je tu hala, kde stojí 5.000 lidí, kteří na tebe pokřikují… a o tom jsem ani nesnil.
Cesta na hotel (po koncertě)
Georg: Rovnou na hotel.
Tom: Jak dlouho trvá cesta?
Saki: Hodinu téměr, 45 minut.
Tom: Oh, my iPod není nabitý.
Bill: Takže kontakt s fanoušky je samozřejmě občas těžký. Vždycky jim věnujeme hodně času, musím říct. Vždycky přetíženi, když někam přijedeme, ale vždycky dáme podpisy nebo se vyfotíme s fanoušky, protože naši fanoušci jsou tak oddaní, musím řict. Někdy čekají věčnost.
Gustav: Vždycky se snažím být dosažitelný. Jako když fanoušci čekají před hotelem a chtějí autogram, je to pro mě normální, zastavit se na chvíli a dám pár autogramů.
Na hotelu
Tom: Lidi, kteří tvrdě pracují dávají vždycky prachy do tak malých pokojů. Podívejte se. Mívali jsme větší pokoje. Je to bordel.
Gustav: To je pravda.
Bill: Tahle koupelna je síla. Podívejte se, tak malé! Je to skutečný ´Tokio Hotel´, dělaný pro malé lidi. Ostatní mají malou postel. Já potřebuju velkou. Já pracuju tak dlouho a tak těžce, takže potřebuju pohodlnou postel. Potřebuju hodně místa.
Saki: Tohle je část denní rutiny. Přestěhovat 26 zavazadel čtyřikrát za den! Prohlédnout a odnést z hotelu.
Bill (z koupelny): Strašně těžký úkol.
Tom: Pokoj opouštíme mezi 8-11, závisí to na dalším cíli. Potom nasedneme do auta a tam ještě spíme. Na určené místo přijedeme kolem 15:30. Zkouška je v 15:00. Potom jdeme na jídlo. Potom uděláme setkání s fanoušky, rozhovor atd.
Tom: Musím říct, že naši fanoušci jsou neobyčejní. Je jedno, co právě děláme, jestli je to koncert, nebo gala večer. Oni jsou vždycky tady. Dostanu se pouze do zákulisí, když vyhrajou Meet&Greet. Tohle je šance, jak se dostat do zákulisí.
Georg: Hodinu před show se všichni čtyři setkáváme. Tam se domlouváme atd. Jedno z našich pravidel je setkání v zákulisí 30 minut před vystoupením, jinak to přinese neštěstí.
Zákulisí
Georg: Já hraju na show na dvě různé basy. Všechny jsou značky Sandberg. Dělají ty nejlepší basové kytary. Tahle jedna je na rozcvičení.
Tom: Je to cool, že? Podívejte se, co je to za kytaru. Gibson Cystom.
Tom: Dál bych si tohle.
…Možná na přestávku….doufám, že vám chutná.
Gustav: Někam přijedete a ostatní to postaví, dovezou nástroje…Je to teď lepší, ne jako dříve. Dříve to tahali rodiče bicí, kytary…A obvykle si Bill prostě nesl svůj mikrofon.
Zvuková zkouška
Bill: Nemám žádný klik….Ty máš klik?
Bill: Je to všechno dojemné. Začínáte s dvěmi fronty jako kapela a publikum. Na konci jsme všichni celek…čas jde neuvěřitelně rychle. Je to zvláštní pocit. Neumím to popsat. Je to nejpěknější pocit, jaký se může zažít.
Tom: Chodit na veřejnost je skutečně těžké. Když jdeme ven, tak se vždycky převlékáme. Dám si na vlasy kapuci, ale stejně to je na nic.
V letadle
Tom: Nenávidím létání. A když je hnusné počasí a není tu okno…Chytám paniku. Mohl bych umřit!
….Musíme udělat fotku pěkného počasí?
Tom: To by bylo milé.
Bill: Vstával jsem v 8.00. Ostatní včera oslavovali. Ale já ne, vstával jsem v 8, takže kapela zůstává úspěšná. Všichni chtějí úžasného zpěváka, který i tak dobře vypadá. Georg dospává.
V autě
Tom: Červený koberec není tak vzrušující jako show.
Georg: Já myslím na aftershow.
Tom: Já taky.
Georg: Je to skutečně ….Jste neklidní.
Tom: Yeah?
Bill: Míříme na Červený koberec. Novináři čekají. Není tu moc fanoušků. Bohužel.
Georg: Ceny "Echo" nebyly tak dobré, protože fanoušci stáli v řadě na červeném koberci. Bylo to pouze okolo jednoho metru. Nebyla tam žádní místo na stání a my jsme se nemohli hnout. Nemohli jsme zpět a oni tady stáli od osmi hodin. Cítili jsme se za ně trochu smutně.
Echo 2006 - backstage
Bill: Neuvěřitelné, všude jenom fanoušci TH. Neviděl jsem žádné jiné. Bylo jich tam tolik. Těšíme se víc než předtím.
Gustav: Byl to velmi pěkný moment, když jste oceněni za to, čeho jste dosáhli a víte, že je to díky fanouškům. Je to opravdu překrásné.
Georg: Prostě jdete víš a víš, je to jako raketa a má stále spoustu paliva. Opravdu bych byl rád, kdybychom my čtyři mohli dělat hudbu navždy…
Na koncertě
Bill: A všichni..všichni naposledy pro dnešní večer. Všichni společně….Ich muss durch den Monsun…
Mnohokrát děkujeme, děkujeme pěkně.
Bill: Už jako dítě jsem chtěl stát na podiu a zpívat. Když bych v tom mohl pokračovat, vydělávat si tím peníze a žít, bylo by to skvělé. Je to sen mého života.
Georg: Chtěl bych znovu poděkovat každopádně našim fanouškům, kteří nám dávají tolik energie každý den a na našich koncertech. Všem musím říct, "Vy jste ti nejlepší!"
