Ještě, že tě mám

Tom si kráčí v klidu po cestě a kouká po okolí, ale sluníčko mu svítí moc do očí a sluneční brýle si zapomněl doma, tak radši kouká do země. Je celý zpocený a má divné pocity v břiše. Ujde pár metrů a podívá se před sebe a spatří Billa, klečícího na zemi v trávě s vystrašeným a bezmocným výrazem v obličeji, jak k němu natahuje ruku.  Tom se zastaví, jako by do něj uhodil blesk a píchne ho úplně v sobě „Néé Brácha, co se děje?“ Stoji a má otevřenou pusu a neví co má udělat, ale pak se otřepe a říká si „Dělej, pomoz mu, nestůj tady!“ a bez váhání a strašnou rychlostí se rozebíhá k Billovi. Ten se opírá dlaněmi o zem a snaží se nadechnout, ale je to čím dál tím horší. Nejde to. Začíná se mu motat hlava a vidí všechno rozmazaně, všechno ho brní a jen vidí, jak si jeho brácha k němu kleká a najednou se mu udělá tma před očima a omdlí.

 

 V tu chvíli ho Tom drží pod zády a začne panicky ječet: „Bille, bráško, co ti je? Prosím tě prober se!!“ a pozvedne hlavu a rozhlíží se okolo. Bill mu leží v náručí a Tom se na něj podívá a protřepává mu tváře „prober se, dělej!“ Strašně se o něj bojí, začnou mu téct slzy a druhou rukou si je utírá. Nic ho nenapadá, prohrabává kapsy a v jedné z nich najde ten sprej pro astmatiky a roztřesenýma rukama to otvírá a dává Billovi do pusy a stříkne mu tam dávku. „Tak Bille, vdechni to, prosím tě, tohle mi nedělej!“ ale Bill pořád nereaguje a Tom je v koncích a praští pěstí do země: „Scheisse!“, ale nevzdává to a pokládá bráchu na zem, klekne si k němu, otevře mu prstama pořádně pusu a ještě jednou mu tam stříkne ten sprej. Klečí nad ním a slzy mu skapávají dolu a popotahuje nosem. Když Bill pořád nic, tak už nechce dál čekat a vytahuje z kapsy mobil a chce volat záchranku, roztřeseně vytáčí číslo.

 

 Ale v tu chvíli Bill pomalu otevírá oči, začne se hýbat a hrozně začne kašlat. Tomovi spadne kámen ze srdce a se slzami v očích se usměje a veme Billa pod hlavou a posazuje ho. Bill je celý omámený a úplně se klátí, Tom ho drží a ptá se ho starostlivě: „Bráško, už je to dobrý, co ti je, co se stalo?“ a dívá se upřeně na něj. Bill je opřený o Toma a promne si obličej a je mu ještě špatně, už se mu ulevilo, ale vidí tak trošku rozmazaně a říká pomotaně: „Nemohl jsem dýchat, štípla mě asi vosa..motá se mi hlava.“ a dívá se unaveně do blba. Tom Billa trošku srovná a utře si ještě slzy, co mu tekly: „Jak vosa? Seš alerickej na včelu a ne na vosu!“ a nechápe co Bill říká. „Nevím, štíplo to. Já..mě se chce zvracet.“ a zvedá se mu žaludek a chce se vyzvracet, nahýbá se dopředu, ale nejde mu to a znova se svalí na Toma. Tom se ho znova začne netrpělivě vyptávat: „A kam tě to štíplo?“ a Bill ukáže někam na krk a Tom se mu tam podívá a vidí zapíchlý žihadlo: „Vždyť to říkám, že včela! Máš tady žihadlo!“ a hned mu to jde vyndávat, ale Bill se nemotorně ožene a chce Toma odstrčit: „Néé!“ ale Tom na něj vyjede: „Sakra musim to vyndat, chceš aby ti bylo ještě blbě?“ a na nic se ho neptá a žihadlo mu vytáhne a Bill zasyčí: „Auu!“ a hned si to začne škrábat. „Nedrbej se. Sakra Bille nechovej se, jako by ti bylo pět!“ a chytne Billovi ruku a drží mu jí pevně. Nahne se o kousek dál a hrábne do trávy pro mobil a jde volat tátovi, vytáčí to číslo a čeká než to veme. „No Tome, co je, to nemůžete chvilku počkat? Se převlíkám.“ Řekne nervózně táta. „Tati, Billa píchla včela, omdlel mi tady a..“ nestačí to doříct a táta se vystraší a s panickou hrůzou v hlase: „Tak uělej něco, zavolej sanitku! Co mu je?“ Tom se ho snaží přerušit a uklidnit: „Tati..tatii! Dobrý, v pohodě. Už je to dobrý, stříknul jsem mu ten sprej a už se probral..naštěstí.“ a podívá se na Billa, ten se mračí a kouká na tu ruku, co mu ji drží pevně Tom. „Dobře, tak tam zůstaňte a buďte v klidu, jdu hned za váma a pojedem k doktorovi.“ řekne starostlivě táta a položí to. Tom hodí zase mobil na zem a dívají se s Billem na sebe a mlčí. Tomovi se strašně ulevilo a je hrozně rád, že je Billovi líp, ale nějak to nedokáže vyjádřit a jen kouká. Bill se mu vytrhne a posadí se pořádně a dívá se do země: „Díky brácha, nebýt tebe, tak nevim.“ řekne potichu a Tom stejným tónem odpoví: „Ty mi neděkuj za nic..víš, jak jsem se bál? Jsem rád, že jsi v pohodě.“ a uhýbá očima, protože Bill je na něj teď otočený a zamyšleně se na něj dívá: „Nemusíš dělat přede mnou machry.“ „Já je nedělám.“ „Ale děláš..teda neděláš, ale..“ nedořekne Bill. Podívají se na sebe a Bill ho z ničeho nic pevně obejme a Tom vykulí oči, ale stiskne ho taky a ještě silněji. Tom popotáhne a Bill roztřeseným hlasem: „Ještě, že tě mám..já tě mám rád.“ „Vždyť já tebe taky.“ řekne Tom chraplavě a odlepí se od sebe. Složí ruce do klína a jsou zase  ticho. Tom se podrbe pod nosem: „Táta už by měl přijít, pojedeš k doktorovi. Ti dají asi tu injekci zase.“ Bill udělá držku a chce se poškrábat na krku, ale rozmyslí si to: „Jo, jsem zvyklej..ale nesnáším to.“ „Já vim, ale tak nedělej z injekce velblouda.“ A potichu se zasměje. Bill se usměje a zakroutí očima: „Ty máš co říkat.“ „Já? Já se nebojim vůbec..já..“ „Hele už jde táta.“ ukáže Bill prstem na cestu a Tom se otočí: „Ajo..tak už půjdem.“ a vstává ze země. Bill chce taky vstát, ale táta na něj už z dálky volá: „Nee, seď..počkejte než sem dovezu auto a naložim tě.“ Bill  teda poslechne a čekají s Tomem. Tom sbírá po zemi ten sprej a mobil. „Já bych tam došel, už se mi tak nemotá hlava.“ a klekne si. Tom jde k němu a chytne ho za rameno: „Jen kleč, pěkně tě ponesem, nejdřív tady omdlíváš a hned chceš něco dělat.“ „O.K.“ řekne Bill.

A už přijíždí táta s autem a zastaví přímo před nima a vyleze ven. Otevře dveře vzadu a jde ke klukům: „Tak sem pojď..copak nemůžeš dávat pozor na včely?“ a ohýbá se k Billovi. Ten mu chce odpovědět a natahuje se k němu, ale táta ho nenechá ani začít: „Hlavně, že ti je dobře ty kluku můj.“  bere ho pod rameny  a pod koleny do náruče. Bill se ho chytí okolo krku a Tom rychle nasedne do auta. Táta jde pomalu k autu a posazuje ho dovnitř. Bill ze zapásá a Tom na to zapomněl, tak udělá to samí. Táta zavře dveře a nasedne dopředu a startuje auto. Nastartuje motor a jedou pryč, směrem k doktorovi.

 

„Dobrý den pane Kaulitz, copak potřebujete? Něco s dvojčaty?“ řekne s úsměvem na tváři paní doktorka z Magdeburgu, hnědovlasá štíhlá paní asi kolem 35 let. „Dobrý den“ řeknou všichni tři a vejdou dovnitř. Bill se drží blízko Toma a jsou znuděný. „Paní doktorko, byli jsme venku a Billa píchla včela a……a on pak omdlel a..“ říká nervózně táta. „Počkejte a kdo byl u toho?“ ptá se doktorka a jde k Billovi: „Kam tě píchla?“ řekne a Tom se ozve: „Já.“ Bill jí ukáže krk a ona jde ke stolku: „Tak musíme dát injekci.“ Bill otráveně: „Já vim.“ A Tom ho poplácá po  rameni. Doktorka se usměje: „Tak je dobře, že jsi mu pomohl včas, ale tebe čeká taky injekce. Nebyl jsi na očkování.“ A Tom vykulí oči a podívá se na Billa.